Pane Bože, Laudon! – aneb 300. výročí zrození vojenské i lidové legendy

Úvodem

Sice s měsíčním spožděním, ale přece, je nutné vzpomenout velké výročí narození jednoho ze čtyř největších vojevůdců Habsburské monarchie.

Těmi třemi ostatními jsou pak v 17. století Albrecht z Valdštejna, na přelomu 17. a 18. století Evžen Savojský a v 19. století Josef Václav Radecký. Jeho život i činnost jsou nemálo svázány s Moravou a k dnešku navíc promlouvá i tím, že již v 18. století byl propagátorem vzájemného prolínání vojenského umění jak ve formě klasických vojenských operací, tak operací dnes vnímaných jako nestandardní, tzv. asymetrické. Stále nejsme schopni se zcela oprostit od dlouhodobě vnucovaných dogmat o tom, že generace našich předchůdců byly oproti té, kterou žijeme a spoluutváříme, vždy o stupínek níže. Je to klam tím spíš, že našimi předky tvořený základ byl pevný a dalo se na něm stavět. V řadě případů se též historie v nějaké formě opakovala a velcí byli ti, kteří to dokázali uchopit a využít.

V oblasti vojenské k nim Laudon určitě patří.

1. Cesta k maršálské holi

Ernst Gideon von Laudon se narodil 13. 2. 1717 v livonské (lotyšské) šlechtické rodině protestantského vyznání. Jako poddůstojník zahájil vojenskou službu již od 16 let věku, nejprve v ruské armádě. O důstojnický patent se ucházal marně jak v Prusku, tak ve Švédsku. Zkusil to i v Habsburské říši. Ani zde ho však katolické velení řádné armády nepřijalo, ale přec jen dostal šanci roku 1744 u nepravidelných jednotek převážně chorvatských pandurů pod velením plukovníka, barona Františka von Trencka. V polovině 18. stol. byla ve vojenském umění preferována tzv. kordonová strategie, tvořená kordony barokních pevností a komunikací mezi nimi, které tehdejší armády dobývaly spíše, než by sváděly klasické polní bitvy. Když už k nim nevyhnutelně došlo, pak obě strany použily dlouhé a nepružné linie (odtud lineární taktika) pěchoty, na křídlech jištěné jezdectvem a vpředu vyztužené dělostřelectvem. Pruský král Fridrich II. ( 1712–1786) tuto taktiku poněkud vylepšil tzv. kosým šikem, tedy vysunutím jednoho z křídel, ale to nebylo důsledné řešení. (3,4)

V bojích s Turky zkušená habsburská c. k. armáda však v těchto střetech mezi léty 1742–1748 byla Prusy a Francouzi porážena. Dílčí úspěchy si ale připsaly kompanie, bataliony a regimenty pandurských a hraničářských Chorvatů, či Valachů, chránících východní hranice monarchie. Jejich taktikou byly přepady nepřítele ze zálohy, kladení léček, napadání zásobovacích kolon a trénových základen, kontrola komunikací, či zajišťování říčních přechodů.

Tito vojáci nevystavovali svá těla nepřátelské palbě, ale kryli se a stříleli vleže. Toto si kapitán Laudon brzy osvojil a dokázal plně využít i poté, co začal velet vyšším pravidelným útvarům. (5,6)

Po uzavření cášského míru r.1748 velel malé posádce při chorvatsko-turecké hranici. Nová příležitost se vyskytla roku 1756, kdy Habsburská monarchie opět vstoupila do války s Pruskem. Tzv. Sedmiletá válka 1756–1763 se do značné míry odehrávala i na území našich korunních zemí.

Laudon mezitím přestoupil na katolickou víru a byl povýšen na podplukovníka. Vymohl si přeložení do vojensky exponovaných Čech, kde velel batalionu 800 hraničářů. S nimi se účastnil bitvy u Lovosic 1. 10. 1756, ale zabránit porážce maršála Browna nedokázal. Prusové zvítězili i v bitvě u Štěrbohol 6. 5.1757. Prusům však Laudon kalil dojmy z vítězství tak dokonale, že během roku 1757 byl povýšen na plukovníka a generálmajora. Jako jeden z prvních byl vyznamenán rytířským křížem nového vojenského Řádu Marie Terezie. Dne 18. 6. 1757 byl Fridrich Daunem poražen u Kolína.

Dne 3. 5. 1758 oblehl pruský král Fridrich II. Olomouc. (7,8). K útoku na město vyčlenil jen 8000 vojáků a s 50 000 zbývajícími se snažil odradit v Čechách operujícího maršála Dauna od tažení na Moravu. Oddíly generála Laudona a plukovníka Laniuse začaly operovat podél hlavní pruské zásobovací linie Opava–Olomouc.  Císařští zpravodajci brzy zjistili, že 21. 6. opustil Slezsko obrovský pruský konvoj se 4000 vozy proviantu a munice, s 2500 jatečními voly a s pokladnou s milionem pruských tolarů. Plukovník Mosel konvoj chránil 1100 jezdci a 10 000 v boji nezkušenými nováčky.

Do vybraného prostoru poblíž Domašova nad Bystřicí se Laudon přesunoval bleskurychle.(9) Polovina vojáků několikahodinovým poklusem, zatímco druhá půle odpočívala na povozech. K dispozici měl i 16 děl. Pruský konvoj se v členitém terénu roztáhl na 40 kilometrů. V bitvě u Dolních Guntramovic 28. 6. byl Moselův konvoj zastaven a částečně poničen. Laudon se nenechal vtáhnout do obklíčení mezi ochranu konvoje plk. Mosela a přicházející pruský pomocný sbor generála Ziethena, mající dalších téměř 10 000, tentokrát už zkušených vojáků. Ziethen s Moselem se snažili seskupit zbytky konvoje a tím umožnili Laudonovi a plukovníkovi Žiškovičovi zaujmout u Domašova nové pozice. Manévrové srážky menších jednotek probíhaly v dešti po celý 29. červen. Laudon při tom lákal Ziethena do pasti nastražené Žiškovičem, podpořeným saskými dragouny. Dne 30. 6. 1758 Laudonův útok všemi silami obrátil Ziethena na ústup. Prusové ztratili na 1500 zajatých a přes 2000 padlých a raněných. Císařští ztratili „pouze“ 600 mužů. Z celé kolony se dostalo k Olomouci jen 200 vozů a tak Fridrich II. 2. 7. 1758 obležení Olomouce ukončil a zahájil stahování z Moravy. Laudon byl povýšen na podmaršálka (dnes dvouhvězdičkový generálmajor). 

Tím začala jeho úspěšná kariera samostatného velitele. V říjnu 1758 pomohl Daunovi porazit Prusy u Hochkirku u Budyšína. Následně 12. 8. 1759 spolu s Rusy porazil Fridricha u Kunersdorfu, poblíž Frankfurtu nad Odrou. Roku 1760 porazil Prusy u Landshutu a dobyl slezskou pevnost Kladsko.

To mu vyneslo post vrchního velitele v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Porážku 15. 8. 1760 u Lehnice zavinil částečně maršál Daun, neochotný s Laudonem spolupracovat, protože měl vyšší hodnost.

Když válka roku 1763 skončila, odešel Laudon na odpočinek. Na Kouřimsku v Čechách s zřídil panství Velké a Malé Bečváry, kde v poklidu žil i ve svém pražském paláci do roku 1777, kdy ho císařovna Marie Terezie povolala do Vídně k výchově arcivévody Maxmiliána. Roku 1778 byl povýšen na polního maršála.

2. Vyvrcholení kariéry

Za války o bavorské dědictví v letech 1778–1779 byl vrchním velitelem c. k. armády a operoval proti Prusům úspěšně především v Čechách. K větším bitvám nedošlo a Laudon postupně Prusy z Čech vytlačil. Opět následovalo devět let odpočinku na zámku Hadersdorf a ve Vídni. V roce 1788 se císař Josef II. dostal do konfliktu s Turky na Balkáně. Vrchní velitel maršál Lasci rozdělil armádu na šest nezávisle operujících vojsk a zákonitě tak utržil řadu porážek. Veřejnost přiměla císaře Josefa II. aby znovu povolal do vrchního velení 12. 8. 1788 maršála Laudona. Ten nastoupil v Chorvatsku a vzápětí začal Turky porážet. Ještě v srpnu u Okšan a u Fokšan. Postupně dobyl pevnosti Dubica, Novi a Berbir. V roce 1789 byl osmanské nadvlády zbaven Bělehrad, ztracený před půlstoletím. Většina osvobvozeného území připadla c. k. monarchii a dnes patří k Chorvatsku.

Nový císař Leopold II.(vládl 1790–1792) viděl na obzoru konflikt s revoluční Francií a neujasněné ohledně Bavorska zůstávaly i vztahy s Pruskem. Proto veškeré vojenské pravomoci přenesl na Laudona a jmenoval ho generalissimem (před ním jen Valdštejn a Evžen Savojský, po něm už nikdo).

Při inspekci Moravy, při hrozbě pruského vpádu ze Slezska, si zřídil hlavní stan v Novém Jičíně. Zde 9. 7. onemocněl v domě č. 29. na hlavním náměstí a zde 14. 7. 1790 zemřel. Pochován je na svém sídle v Hadersdorfu.

Závěrem

Generalissimus Ernst Gideon, svobodný pán von Laudon, v mnohém následoval svého neméně slavného předchůdce, tedy Evžena, prince Savojského (1663–1736). Tak jak na odmítnutí Evžena těžce doplatili Francouzi ve válkách o španělské dědictví (1701–1714), tak na odmítnutí Laudona doplatili Prusové. V obou případech z toho těžila naše c. k. monarchie. Díky zkušenostem z balkánských asymetrických konfliktů získal Laudon rozsáhlé, především praktické, vojenské zkušenosti, které dokázal skloubit do funkčního celku s dobovými teoriemi klasdického barokního vojenského umění.

Dominantním taktickým a později i operačním a strategickým principem byla porážka protivníka nikoli utaháním, kdy mohl být po odpočinku opět nebezpečný, ale jeho zničením, takřka bez náhrady.

Zajímavé je, že ho žádný z habsburských panovníků nepovýšil v systému nobilitním. Pořád zůstal svobodným pánem, čili baronem. Evžen měl svůj principiát zděděný. Zřejmě tu ještě stále dožívala obava, aby se někdo z úspěšných vojevůdců, povýšených do knížecího stavu, nestal obdobně nebezpečným jako Valdštejn. Laudon si s tím zřejmě hlavu nelámal proto, že nehodlal své vojenské posty přeměnit na politické ambice. Jako pravý švec se držel svého kopyta a v tom výrazně vynikl. I proto si zaslouží naši vzpomínku, uznání a obdiv.

Zpracoval: Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno