Moravské pole v polovážné vzpomínce

V roce 1998 připadlo 720. výročí smrti českého krále, železného a zlatého Přemysla II. Otakara v bitvě na Moravském poli na všední den, takže pro lidi zaměstnané nebylo možné vyrazit na ono památné místo onoho Dne svatého Rufa, tedy 26. srpna. Vyrazili jsme tam dvěma auty až v nejbližší sobotu.

V prvním jel můj mladší syn Michal se svou nynější chotí Barčou a moje žena Marie, v druhém pak kolega Jarda Komprda se svým dospívajícím synem Jindrou a já. Chtěli jsme to mít s plnou parádou, takže kromě kytky k památníku jsme si vezli i dobové nádobíčko, tedy zbraně a zbroj.

Jelikož jsme ještě tehdy nebyli členy EU, byla na rakouských hranicích v Mikulově běžná celní a pasová kontrola. Naštěstí jsme předvídali možné komplikace, takže jsme měli připraveny v češtině i angličtině seznamy mečů, dýk, štítů, přileb a drátěných košil. Ukázalo se to velmi prozíravým krokem. Ten den nebylo na hranici nijak rušno, takže se rakouští hraničáři zřejmě nudili. Kontrola dopadla dobře, ale mladé dívence v hodnosti nějaké feldvéblice nebylo jasné, proč jedem oslavovat prohranou bitvu. Takže první vojensko-historický výklad, na místě převedený do angličtiny, jsem musel neplánovaně absolvovat už tam. Děvenka zahlcená přemírou historických fakt nám asi po deseti minutách dala svolení ke vstupu do Rakouska. Pár kilometrů za Poysdorfem jsme odbočili doleva na Zistersdorf a po dalších několika kilometrech jsme se ocitli v příhraničním městečku Dürnkrut (zlopověstných Suchých Krutách).

Vlastní bojiště je odtud na sever, směrem na obec Jedenspeigen. Zhruba uprostřed mezi těmi místy, vlevo od silnice je památník bitvy v podobě vysokého kamenného monolitu s vytesaným jezdeckým reliefem našeho krále a s příslušnými nápisy v němčině a v češtině. Je tam též malé parkoviště a parčík s lavičkami. U paty památníku již bylo několik věnců, kytek a svíček. Zřejmě se tam někdo dostal už ve vlastní den bitvy a složil zde svůj hold, i když nebylo zřejmé, zda vítězům, nebo poraženým.

V době, kdy jsme se my, chlapi, začali převlékat do zbroje a pásat zbraněmi u aut, dorazila na místo kolona asi dvaceti cyklistů na bicyklech, z nichž nejstarší nesl kovovou cedulku s letopočtem 1913. Postavili kola, zhoufovali se před monolitem a položili věneček. Stále po nás pokukovali, až jeden přistoupil k mé ženě a povídá: „Děvčico, nechtěla bys nás vyfotit? Škodná nebudeš.“ Tož je vyfotila a nebyla škodná ani ona ani my, co jsme neřídili. Byl to Klub cyklistů z Veselí nad Moravou, vedený samotným tehdejším starostou města. No a na posilněnou na tu svou dlouhou štreku měl každý pořádný vzorek své vynikající domácí slivovice. Pak sledovali náš hold s položením kytky a krátkou modlitbou v pokleku u do země zabodnutých mečů. Jindra nad námi třímal Michalovu osobní korouhev na kopí. Následoval můj výklad k orientaci v terénu a průběhu bitvy.

Zdůraznil jsem při tom, že pan Milota z Dědic se zřejmě žádné zrady nedopustil, ale jen si stažením upravoval východisko k útoku svých železných pánů na Rudolfovu zálohu. Bylo to však nejspíš špatně vyloženo a část vojska českého krále se dala na útěk, čímž zvrátila dosavadní příznivý vývoj bitvy, ve které náš panovník hrdinně padl. Pokud tam byla nějaká zrada, tak je ji třeba hledat mezi jihočeskými Vítkovci a jejich spojenci. Přemysl II. Otakar byl skvělý rytíř, ale jen průměrný vojevůdce. Jinak by podobně jako jeho protivník, římský král Rudolf I. Habsburský řídil bitvu z druhého sledu, i když i na tento došlo na obou stranách a oba panovníci museli bojovat osobně.

Potruňkovali jsme s přáteli ze Slovácka tak, že jsme odjezd museli o pár hodin odložit, protože si kapku cucli i řidiči. Poblíž obce Jedenspeigen jsme si ještě přímo u řeky Moravy, tvořící zde hranici mezi Rakouskem a Slovenskem, ujasňovali možné místo smrti našeho krále. Kolem byla pole s dýněmi, které sklízelo několik místních sedláků, a dívali se po nás dost nedůvěřivě, snad v domnění, že jim je budem brát jako dodatečnou válečnou kořist. Jich bylo víc, my jsme zase byli lépe vyzbrojeni. A tak jsme se raději v klidu a tichu rozešli.

Projeli jsme Jedenspeigenem a přes Zistersdorf a Poysdorf jsme se vraceli k Mikulovu. Po levé straně je nedaleko hlavní silnice obec se zříceninou hradu Falkenstein, kde jsme udělali krátkou zastávku a pokochali se krásným pozdně odpoledním výhledem po okolí, až na Mikulov a Pálavu. Jméno hradu je jen náhodné a nemá nic společného s přídomkem odbojníka vůči Přemyslu II. Otakarovi, Vítkovce Záviše. Na hranici jsme byli opět zdrženi, protože jsme nepoučili Jindru, že nesmí na hraničním přechodu natáčet video. Po delším dohadování to Rakušené uznali jako hloupost dospívajícího kluka a pustili nás domů bez jakékoli újmy.

Byli jsme si vědomi faktu, že ve stejný den 26. srpna, ale roku 1346 padl v bitvě i náš další rekovný panovník Jan Lucemburský. Jenže k severofrancouzskému Kresčaku je to z Moravy přece jen trochu daleko. Tak jsme si památku obou uctili důstojně na místě blíže dostupném. Dnes tak můžeme opakovaně na tento dobrodružný výlet rádi vzpomínat a touto formou taktéž vzdát i tichou poctu jak 733. výročí smrti českého krále Přemysla II. Otakara na Moravském poli, tak 665. výročí úmrtí českého krále Jana Lucemburského u Kresčaku…

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno