Morava prvního a posledního Přemyslovce

Ještě ze školy si pamatuji mytickou linii přemyslovského rodu: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Jak dlouhé úseky snad připadají na dobu vlády těchto knížat, mezi Sámovým 7. stoletím a Bořivojovým 9. stoletím, není známo. V posledních letech se i mezi historiky objevily úvahy o možném užším příbuzenství velkomoravských Mojmírovců a českých Přemyslovců. Tak jak to zatím nejde spolehlivě doložit, tak to ani nejde jednoznačně popřít. Je to prostě stále bílé místo na mapě našich národních dějin. Zatímco na zásluhy o skutečně prokazatelné křesťanské počátky přemyslovské dynastie může být Morava právem hrdá, pak její podíl na vymření této 400 let panující dynastie již k chlubení rozhodně není.

Prvním historicky doloženým přemyslovským knížetem byl Bořivoj I. Narodil se přibližně roku 852, možná jako syn výše zmíněného Hostivíta. Roku 872 jako dvacetiletý a pravděpodobně už jako kníže se účastnil bojů slovanských kmenů a rodů s Franky. Říše Východofranská při jihozápadní hranici české kotliny a Velkomoravská říše na východě byly mocnými vnějšími katalizátory českých vnitřních bojů o moc. Část domácích předáků se přikláněla k jednomu, část k druhému silnému státu a obě tyto mocnosti usilovaly o vliv v Čechách. Jejich obyvatelstvo bylo i se svými vládci pohanské a křesťanství se zde šířilo jen velmo zvolna. Pohanem byl i Bořivoj a jeho žena Ludmila, později svatořečená. Křest přijali oba na Velké Moravě na dvoře krále Svatopluka, a to z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Stalo se tak někdy mezi léty 880–884. Dá se předpokládat, že moc v Čechách pro sebe tehdy získal některý z předáků, kteří se nechali hromadně pokřtít Franky. Knížecí pár byl k tomuto kroku zřejmě přinucen okolnostmi, mezi něž patří i fakt, že ač knížata tak jako pohané nesměli zasedat u jednoho stolu s již pokřtěnými velmoži, ale poníženě sedět na zemi. V každém případě křest znamenal posílení jejich osobní prestiže a takovou míru podpory ze strany Svatopluka i Metoděje, že po návratu do Čech si mohli počínat dost suverénně.

V roce 885 založili ve svém sídle na Levém Hradci (dnes místo při severním okraji velké Prahy) kostel Svatého Klimenta, údajně nejstarší křesťanský svatostánek v Čechách. Ještě v témže roce kníže Bořivoj přenesl své sídlo na Pražské hradiště, tedy na místo strategicky pro panování mnohem výhodnější.

Až do své smrti, snad roku 889, zachovával kníže Bořivoj přátelské a spojenecké vztahy s Velkou Moravou. Jeho syn Spytihněv I. (asi 875–915), vytrval v orientaci na Moravu pouze do roku 894, kdy zemřel mocný panovník Svatopluk. Jeho nástupce Mojmír II. byl posledním panovníkem své říše, která začalapostupně upadat. Vnitřních i vnějších příčin byla celá řada a toho zřejmě využil Spytihněv I. ke změně své zahraničně politické orientace na stále silnou Východofranskou říši krále Arnulfa I. (asi 850–899). Roku 895 se mu v Řezně podřídil a zde je třeba vidět počátky tradiční české orientace na Svatou říši římskou, byť s mnoha pozdějšími složitými peripetiemi ve vzájemných vztazích. K opětnému sblížení Čech a Moravy pak došlo až o více než sto let později, ale to již je jiná dějinná kapitola.

 Král Václav III. (6. 10. 1289–4. 8. 1306) byl jediným synem krále Václava II. (1271–1305). Po svém otci zdědil jak nadprůměrnou inteligenci a zřejmě i vladařské schopnosti, tak hned tři královské koruny – českou, polskou a uherskou. Nic z toho mu však nebylo z Boží vůle dopřáno využít. V době dospívání si užíval značné volnosti k bezuzdným zábavám, a když v červnu roku 1305 jeho královský otec zemřel, tak ještě nějakou dobu nadměrně holdoval alkoholu, tancům a sexuálním hrátkám. Pod tímto vlivem se v říjnu roku 1305 zřekl uherské královské koruny ve prospěch Karla Roberta z Anjou. V opilosti pak svým kumpánům rozdával úřady, hrady a panství a po vystřízlivění pak usiloval o jejich navrácení. Pod přísným výchovným vlivem zbraslavského cisterciáckého opata se postupně začal umoudřovat a tlačit na mocné šlechtické rody, aby vracely lehce nabyté úřady a majetky, což se samozřejmě českým i moravským velmožům nelíbilo.

Ani v první polovině roku 1306 nebylo zřejmé, že by jeho mladá choť Viola Těšínská otěhotněla. Kdyby zemřel mlád a bez mužského dědice, byla tu šance pro římského krále Albrechta I. Habsburského (1255 –1308), získat bohaté české království jako odumřelé léno. Ve stejném období začal usilovat o Václavovu polskou korunu Piastovec Vladislav Lokýtek a vyvolal povstání. To se mladý český král rozhodl potlačit vojensky. V Olomouci se měla sejít zemská hotovost. Tehdejším polským hlavním městem nebyla jako dnes Varšava, ale Krakov, do kterého nebylo z Olomouce zas až tak daleko.

Král se ubytoval v bývalém domě kapitulního děkana v areálu Přemyslovského hradu a těsném sousedství biskupské katedrály svého patrona svatého Václava. V té době však zmíněný dům byl majetkem mocného rodu pánů ze Šternberka, který se rovněž obával, že jim král sáhne na majetek. Po obědě onoho horkého letního dne 4. srpna 1306 si šel 17letý panovník odpočinout do své ložnice. Přestože před ní stála stráž, pronikl ke králi vrah a třemi ranami dýkou krále usmrtil. Krátce nato vyběhl z paláce muž se zkrvavenou zbraní, a než mohl cokoli k svému chování objasnit, byl skupinou mladých šlechticů a zbrojnošů usmrcen. Identifikován byl jako durinský šlechtic Konrád z Botenštejna, ale možná šlo o falešné jméno. Současné výzkumy totiž potvrzují, že pravý a jediný nositel toho jména a titulu se prokazatelně zdržoval tou dobou doma v Německu.

Skutečný vrah a jeho nájemce tak zůstali dodnes neodhaleni a nepotrestáni. I dnes koluje řada různých hypotéz včetně naprosto absurdní teorie, že za královraždou stál i Řád chudých rytířů Kristova hrobu a Šalomounova chrámu, tedy Templáři. Prospěch z toho měli všichni výše uvedení, kterým panovník překážel nebo je něčím ohrožoval. Nejvíce snad Poláci a římský král Albrecht I. Jeho syn Rudolf (asi 1281–4. 7. 1307), aby zvýraznil své dědické nároky na český trůn, se oženil s vdovou po králi Václavovi II. Eliškou Rejčkou a skutečně se, byť na necelý rok, českým králem stal. Jako první toho jména.

Olomoucká vražda českého panovníka patří a stále bude patřit k jedné z nějvětších historických záhad v našich dějinách a bude také trvalou černou skvrnou na skvělé tisícileté minulosti Moravy. I když s vysokou pravděpodobností vrahem nebyl Moravan, tak Morava nese částečnou vinu za to, že nedokázala ochránit svého nejvznešenějšího hosta, vlastního panovníka...Tak alespoň pietní vzpomínkou na tuto tragickou událost si v tomto článku připomeňme, že právě na tyto dny připadá její 705. výročí.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno