Jak Kyjevská Rus, Bohdan M. Chmelnickij, krymská válka a Nikita S. Chruščov zadělali na dnešní problémy Ukrajiny, Ruska a Evropy

Jak Kyjevská Rus, Bohdan M. Chmelnickij, krymská válka a Nikita S. Chruščov 

zadělali na dnešní problémy Ukrajiny, Ruska a Evropy

Úvodem

Někteří lidé u nás, živě se zajímající o události nejen doma, ale i ve světě, by si snadno mohli myslet, že současné aktuální problémy Ukrajiny vznikly z měsíce na měsíc, takřečeno z chodu, nebo tkví v událostech po roce 1991, kdy se rozpadl SSSR a Ukrajina získala nezávislost. Ale není tomu tak. Vše se jako ve společenské seismicky aktivní oblasti střádalo přes 1000 let a občas docházelo k dílčím erupcím a „sopečný popel“ z toho pak zasahoval větší či menší okolní oblasti.

K lepšímu pochopení historických základů dnešních událostí by měl částečně přispět tento článek, tradičně předcházející následnou přednášku s besedou, vedenou autorem. Není smyslem této reakce na aktuálně živé téma, formulovat nějaké tendenční prognózy dalšího vývoje. K tomu chybí dostatek čerstvých informací, ty mediální jsou pojaté účelově a také mentalita ruského i ukrajinského národa je od našeho způsobu myšlení natolik odlišná, že nelze spolehlivě předvídat, kam se tamní vývoj zvrtne. Tím spíš, že do něho mnohem důrazněji než kdykoli v minulosti vstupuje celá řada ekonomických, politických, vojenských a dalších vnějších faktorů.

1. Kyjevská Rus v 9. až 12.století a vývoj historie Ukrajiny do 17. století

Když se mezi 5. a 8. stoletím rozlily slovanské kmeny, přicházející odkudsi ze severovýchodu Evropy, po rozlehlých prostorách dnešního Ruska, Ukrajiny, Pobaltí, střední a jihovýchodní Evropy, bylo obtížné je nějak pojmenovat. Buď osídlený prostor dal jméno jim, nebo oni jemu. Byla to ekonomika, tedy přesněji kupecká činnost, která vyšlapala frekventované stezky, zahrnující jak pozemní, tak říční komunikace. Při nich pak, výrazněji od 9. století, vznikla postupně větší centra, inspirovaná antickými a post antickými centry jižní a západní Evropy, Blízkého a Středního východu. Tak vznikl jak „ruský” Novgorod, tak „ukrajinský“ Kyjev či velkomoravská centra, k nimž se později přiřadila i „česká“ Praha.

V roce 882 novgorodský kníže Oleg dobyl Kyjev na pravém břehu Dněpru a učinil ho svým sídelním městem a centrem rozsáhlé oblasti, nazvané Kyjevská Rus. Kníže Vladimir I. Svjatoslavič, zde za své vlády v letech 978 až 1015 důrazně prosadil křesťanství byzantského typu. Za vlády knížete Jaroslava I. Moudrého (1019 až 1054) se rozrůstal nejen samotný Kyjev, ale celý stát dosáhl svého největšího rozmachu. Sahal po Oněžské jezero na severu, po horní tok Volhy na východě, na jihu po Karpaty a zahrnoval celou severozápadní polovinu dnešní Ukrajiny, celé Bělorusko a východní oblasti dnešního Polska, Litvy, Lotyšska a Estonska. V letech 1113–1125 kníže Vladimir II. Monomach neudržel jednotu obrovského státu, který se začal rozpadat na dílčí knížectví, částečně i vlivem vpádů turkotatarských Pečeněhů z východu. Důsledkem toho bylo, že v letech 1155 až 1157 kníže Jurij Dolgorukij ponechal říši osudu a přenesl své sídlo do Suzdalu, východně od Moskvy. Tím Kyjevská Rus zanikla.

Zde si nelze odpustit poukaz na dobově téměř souběžnou Velkou Moravu. I ona hledala duchovní křesťanskou orientaci na Byzanc, ale působením věrozvěstů Konstantina (Cyrila) a Metoděje, dokázala vytvořit most mezi východní a západní věroukou a díky nim výrazně pokročila i christianizace Čech. Stejně jako později Kyjevská Rus neudržela svou jednotu a za Mojmíra II. (894–907) se rozpadla na dílčí úděly. I zde jsou patrné vnější vlivy, a to jak ve formě tlaku Východofranské říše ze západu, tak nájezdů Maďarů z východu. Trvalo nejméně dalších 100 let, než se Morava ocitla pod nadvládou českých Přemyslovců a byla, ne bez dílčího použití síly, připojena k Čechám. Není bez zajímavosti, že Maďaři rovněž ustupovali pod tlakem Pečeněhů a ti pak později pod tlakem Mongolů, Čingischána a jeho potomků.

Mezi rokem 1224 až 2. pol. 14. stol. bylo území Ukrajiny obdobně jako Rusko pod nadvládou mongolsko-tatarské Zlaté hordy a v závěru období rozděleno mezi vliv Polska, Litvy a Moldavského knížectví. Protože v 15. století vznikl na Krymu na Istanbul orientovaný islámský tatarský Krymský chanát, vytvořili Ukrajinci i v zájmu Poláků na Záporoží kozácký nárazníkový stát, tzv. Záporožskou Síč. Tato územně i lidsky masivnější obdoba Chodů v západních Čechách, nebo Portášů na východní Moravě, začala brzy projevovat i autonomní politické ambice. To se ještě zvýraznilo, když Ukrajina roku 1569 připadla Polsku a Poláci daný prostor nejen využívali kolonisticky, ale i zneužívali neomaleným vykořisťováním. Ostatně Češi se vůči Moravě v daném období chovali jen o málo méně okatým způsobem.

2. Velký hejtman Bohdan M. Chmelnickij připojuje roku 1654 Ukrajinu k Rusku a jak se to vyvinulo do 19. století

Vělikij hetman Ukrainy, jak byla hlava Záporožské Síče nazývána, byl demokraticky voleným pohlavárem. Byl však i schvalován polským králem a měl za úkol zabezpečovat jihovýchodní hranici království v době ohrožení, než se rozvinou hlavní královské síly. Bohdan M.Chmelnickij (1595–1657) však pod tlakem kozáků i většiny ostatních původních obyvatel obrátil svou vojenskou moc proti Polsku a v letech 1648 až 1654 se s ní postavil do čela protipolské revolty. Zpočátku vítězil, ale postupně se dostával pod polský vojenský tlak. Jako východisko se pro něj stalo podřízení se národnostně bližšímu slovanskému panovníkovi, ruskému carovi. V roce 1654 byla v Perejeslavi uzavřena dohoda mezi B. Chmelnickým a carem veškeré Rusi  Alexejem I. Michailovičem Romanovem (1645–1676) o připojení východní, levobřežní Ukrajiny (dle toku Dněpru) k Rusku.

Zde je na místě připomenout, že až do 2. pol.16. stol. bylo Rusko velkoknížectvím, které teprve za Ivana IV. Hrozného (1538–1584) dosáhlo plné kontroly nad ovládaným územím a tento velkokníže se mohl prohlásit carem, což je zkomolenina latinského pojmu caesar, tedy císař. Po jeho smrti byla ústřední panovnická moc dočasně oslabena a řada následných vládců se musela potýkat nejen s vnitřními nepokoji, ale i s polským tlakem, který sahal až do Moskvy. Teprve car Michail III. Fjodorovič Romanov (1613–1645) rozjitřené vztahy zklidnil, upevnil svou moc a stal se zakladatelem romanovské dynastie.

Chmelnického postoj sice zdánlivě části Ukrajiny ulevil, nicméně tím uvolnil turecký vpád na pravobřežní Ukrajinu, v jehož čele postupovali krymští Tataři. Mohamedáni tak na většinu 2. poloviny 17. stol ovládli toto křesťanské území a toto sevření se začalo postupně uvolňovat až po odražení Turků od Vídně v září roku 1683. V letech 1700 až 1721 proběhla tzv. severská válka mezi Švédskem a Ruskem o ovládnutí jižního pobřeží Baltu. Zpočátku měla švédská vojska krále Karla XII. (1682–1718) výraznou operačně-strategickou převahu, čehož se pokusil využít kozácký ataman I. S. Mazepa ke sjednocení Ukrajiny a jejímu vymanění z ruského vlivu. V červencové generální bitvě u Poltavy roku 1709 však zvítězila ruská vojska cara Petra I. Velikého (1672–1725) a ten odvetou zcela Záporožskou Síč rozvrátil a výrazně omezil kozácké svobody. Rusko-turecká válka v letech 1767–1773, v níž bylo spojencem Ruska i habsburské Rakousko, měla za cíl ovládnutí severního pobřeží Černého moře včetně Krymu. Turecko válku prohrálo a jejím průvodním důsledkem pak byla postupná rusifikace především levobřežní Ukrajiny, formou osidlování ruským obyvatelstvem  Teprve v průběhu 1. poloviny 19. stol. začíná i na Ukrajině proces národního obrozování.

3. Krymská válka 1853–1856, její příčiny a důsledky pro Ukrajinu a Rusko do roku 1922

Rusko se stalo uznávanou evropskou velmocí díky svému podílu na porážce Napoleona I. (1769–1821) mezi lety 1812 až 1815. Díky svému euro-asijskému územnímu rozsahu, počtu obyvatel i nerostným a surovinovým zdrojům mělo nakročeno k pozici dobové světové supervelmoci. Mělo sice přístup k mořským cestám, ale pacifické pobřeží bylo pro Petrohrad příliš z ruky, Severní ledový oceán byl splavný pouze v době několika letních měsíců a Balt s Černým mořem byly uzavřené plochy, oddělené od Atlantiku, Indického oceánu a případně Středozemního moře průlivy, ovládanými jinými mocnostmi. To Rusům znemožňovalo globální námořní expenzi v rozsahu srovnatelném zejména s Británií a Francií. Rusy přirozeně nejvíc zajímal průchod přes Bospor a Dardanely do Středozemního moře a odtud pak dál. To se však nelíbilo ani Turecku, ani zmíněným evropským mocnostem, z čehož vznikla sice nesourodá, ale pochopitelná koalice. Rusové toho chtěli dosáhnout nejen operacemi na Černém moři ale též na souši přes Kavkaz a směrem na Balkán. To se zase nelíbilo Rakousku, pro které byl Balkán zájmovou prvořadou oblastí. A tak se připojilo ke zmíněné koalici, což Rusové považovali za prohřešek vůči dluhu za to, jak Rakousku pomohli s porážkou uherského povstání v letech 1848–1849.

Odrazovým můstkem na bosporském směru byl poloostrov Krym, kde již měli Rusové vybudovánu strategickou námořní základnu v Sevastopolu. Protože hlavní operace daného konfliktu se odehrávaly na Krymu, byl nazván Krymskou válkou. V 2. pol. roku 1853 se sice ruské armádě podařilo proniknout k dolnímu toku Dunaje na rumunsko-bulharskou hranici, ale dále ne, protože rakouská vojska ohrozila ruský týl a Rusové se museli stáhnout do Moldavska a na Ukrajinu. Na Kavkaze se až do konce roku 1854 rusko-turecká fronta stabilizovala podél společných hranic. V roce 1853 sice Rusové porazili turecké loďstvo v bitvě u Sinopu, ale nedokázali zabránit tomu, aby v září 1854 Britové, Francouzi a Turci provedli výsadek svých expedičních sil na jižním pobřeží Krymu. Každá ze stran zde v počátku války měla jen něco kolem 50 000 mužů. Rusové vedli konflikt nanejvýš strategicko-operačně amatérsky, protože při Baltu a hranicích s dnešním Polskem a proti rakouské Haliči drželi zcela zbytečně půlmilionovou armádu. V září 1854 byli dvojnásobnou (?!) spojeneckou převahou poraženi v bitvě na řece Almě, čímž spojenci pronikli k Sevastopolu od jihu. V říjnu sice bitva u Balaklavy dopadla nerozhodně, ale v listopadu 1854 byly Rusové poraženi v bitvě u Inkermanu, což znamenalo pro spojence oblehnutí Sevastopolu i z východu a severu. Generál Menšikov zcela nepochopitelně ustoupil do nitra poloostrova a nijak důrazně obležení nenarušoval. Po těžkých bojích se střídavými úspěchy musela nakonec ruská posádka Sevastopolu, bez jakékoli vnější pomoci 8. 9. 1855 kapitulovat. Během roku 1855 přešli do ofenzivy na Kavkaze Turci a vytlačili ruská vojska od svým hranic. Dne 30. 3. 1856 byl konflikt ukončen tzv. Pařížským mírem a Rusko se muselo vzdát svých ambicí na Kavkaze i na Balkáně. Tam zhruba na tři desetiletí, než jim poskytlo dílčí šanci bulharské protiturecké povstání na jehož úspěchu se podíleli.

První světová válka 1914–1918 Rusům žádné úspěchy nepřinesla. V březnu (únoru) 1917 smetla republikánská revoluce cara a v listopadu (říjnu) téhož roku smetli bolševici pro změnu republikánské demokraty. Hlavní boje Velké války probíhaly právě na Ukrajině a tam také bolševici v Kyjevě roku 1917 převzali moc. Jakous takous samostatnost si v průběhu následné občanské války udrželi, ale v roce 1922 se jako Ukrajinská sovětská socialistická republika připojila k Ruské sovětské federativní socialistické republice a spolu s dalšími podobnými „národními enklávami“ položila základy SSSR.

Už výše padla zmínka o Haliči. Jde o historické středověké území, rozkládající se za východním ohbím Karpat. Při tom východní část s centrem ve Lvově, zabírá nejzápadnější cíp Ukrajiny, západní část je pak na jihovýchodním cípu dnešního Polska. Centrem je Przemysl. V 10. století spadala Halič pod Kyjevskou Rus.  V letech 1144 až 1352 zde bylo relativně samostatné Haličsko-volyňské knížectví. V roce 1387 její východní část připadla Polsku. Během trojího dělení Polska v závěru 18. stol. připadla Rakousku nejprve východní část, a to roku 1772, a od roku 1795 i západní část. To vydrželo až do roku 1918. Přirozeným centrem knížectví se stal Lvov, který byl za Rakouska-Uherska třetím největším městem monarchie, po Vídni a Budapešti. Dnes má kolem 800 000 obyvatel. V roce 1918 připadla celá Halič Polsku a po jeho porážce v roce 1939 byla připojena k sovětské Ukrajině. Od roku 1945 je východní část ukrajinská, západní polská.

4. Vývoj Ukrajiny v letech 1922 až 1991 a jak se ukrajinský komunista N. S. Chruščov pomstil ruským soudruhům za dřívější ruská příkoří

Když se po Leninově smrti v roce 1924 postupně dral k partajní i státní moci J. V. Džugašvili, řečený Stalin, přicházelo na Ukrajinu další období těžkých dějinných zkoušek. Kromě personálních čistek mezi ukrajinskými bolševiky je nutno zmínit Stalinem v roce 1932 uměle vyvolaný hladomor, kterému padly za oběť statisíce, ne-li miliony lidí. To mělo za následek další fázi osidlování vylidněných oblastí obyvateli hlavně ruské národnosti, takže tato národnostní menšina hlavně ve východních oblastech, kolem Charkova, výrazně posílila. Vyjímkou nebyl ani Krym. Když po 22. červnu 1941 vpadli na Ukrajinu Němci, vítala je část původních obyvatel jako osvoboditele. Jenže se dostali z bláta do louže. Hitler ve své rasové předpojatosti nečinil mezi východními Slovany žádný citelný rozdíl a tak se na Ukrajině i v Bělorusku rozhořelo masivní partyzánské hnutí, které citelně narušovalo týl nacistických armád a vázalo množství útvarů, které musely chránit týlové komunikace a nemohly být využity na frontě. Tím nemalou měrou přispěli Ukrajinci k vítězstvím Rudé armády u Moskvy, Stalingradu, Kurska, Kyjeva, na Krymu atd. Jakmile však fronta postoupila k západu, tak se obnovily na „osvobozeném“ území staré stalinistické pořádky a tak část partyzánů vytvořila tzv. Ukrajinskou osvobozeneckou armádu, ke které patřili i bojovníci Stěpana Bandery a pro změnu zbržďovali postup Rudé armády na Berlín. Bylo to pro Moskvu natolik citelné, že okamžitě po skončení války, hlavně mezi léty 1945–1948 byl pořádán na tyto lidi velký hon. Byli vytlačeni do Polska a také přes slovenské, moravské a částečně i české území se probíjeli do té části Německa, která byla obsazena západními spojenci.

Počátkem roku 1953 diktátor Stalin zemřel a nejvyšším stranickým představitelem se stal v KSSS Ukrajinec Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971). Ten se rázně vypořádal nejen se stalinským obdobím, ale i se Stalinovými poskoky, jako byl generál Berija. Nikoli ze státní, ale čistě ze stranické pozice rozhodl o připojení Krymu k Ukrajině. Přestože obratem započal s přesidlováním krymských Tatarů do jiných oblastí (dnes jsou zejména soustředěni v Autonomní tatarské republice s centrem v Kazani) a na jejich místa usidloval Ukrajince, nedokázal v této nové části Ukrajiny změnit procentuální poměr mezi ukrajinským a ruským obyvatelstvem, které tvoří většinu. Zdá se být málo pochopitelné, proč utiskovaní Tataři dnes straní spíše Kyjevu než Moskvě, ale důvod je na snadě. Když v roce 1991 získala Ukrajina nezávislost, tak vláda v Kyjevě měla vždy obecně měkčí ruku, než ta v Moskvě. S „ukrajinizací“ Krymu Chruščov pokračoval i v letech 1958 až 1964, kdy byl také předsedou Rady ministrů, tedy premiérem. Proč to udělal, se lze jen dohadovat, ale nejvíc se nabízí odpověď, že se zřejmě cítil víc Ukrajincem, nezapomínajícím na spáchané křívdy než internacionalizovaným sovětským bolševikem. Krym a v něm zejména Sevastopol jsou pro celou černomořskou oblast strategickým bodem a tak na základě nájemní smlouvy mezi Moskvou a Kyjevem si ozbrojené síly Ruské federace podržely část sevastopolské námořní základny pro své Černomořské loďstvo, kvalitativně i kvantitativně silnější než celá ukrajinská flota. Totéž platí i o několika tamních letištích ruských vzdušných sil. Dlužno poznamenat, že se jak ruské, tak ukrajinské námořní i letecké základny a zřejmě i základny pozemních sil, nacházejí nejen na Krymu v dosti žalostném stavu...

Po roce 1918 se část dnes inkriminovaného území, s původním obyvatelstvem, majícím jazykově i kulturně-civilizačně blíže spíše k Ukrajině než k Československu, kterému tzv. Podkarpatská Rus připadla, stalo tedy součástí předmnichovské 1. republiky. Tehdejší úřady tam sice vysílaly nejen úředníky, četnické a finančácké velitele, učitele, lékaře a podobně, ale po celou dobu spolupatřičnosti k našemu tehdejšímu státu to byla stále jeho nejzaostalejší součást. Po okupaci Čech a Moravy a vzniku samostatného Slovenského štátu byla Podkarpatská Rus zabrána Maďarskem a v roce 1945 byla připojena k sovětské Ukrajině, kam patří dosud. Značné části Čechů, Moravanů, Slezanů i Slováků, kteří tam byli Masarykem vysláni, se díky repatriaci podařilo vrátit domů, ale jejich potomky můžeme stále najít v Užhorodu, Mukačevě, Chustu i menších místech. I tato forma ukazuje, kromě dávných pozůstatků našich krajanů i na Krymu, na dílčí spojení našich zemí s dnešní Ukrajinou.

Závěrem

Na daném prostoru nelze vyčerpat všechny aspekty historického vývoje Ukrajiny a jejích regionálních součástí úplně. Dřívější etnické, kulturní, náboženské i jiné propojení Ukrajiny s Ruskem a dalšími okolními státy je značné. Výrazně se též, například ve srovnání s polovinou 19. století, změnila a vyvinula situace v celé Evropě. Dá se říci, že se vztahy a zájmy národů a států dokonce zglobalizovaly a tudíž lze jen těžko odhadnout, kam současná situace v této části geografické Evropy může dospět. Každý z nás si tedy o tom může udělat vlastní představu a vyvodit určitý závěr. Zbývá jen doufat, že mu to výše uvedené řádky alespoň poněkud usnadní.

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno