ISLÁMSKÁ EXPANZE DO KŘESŤANSKÉ EVROPY SKONČILA 11. 9. 1697  V BITVĚ U  SENTY

Úvodem

V těchto dnech si připomínáme 320. výročí bitvy u Senty (Zenty) 11. 9. 1697. A proč? Protože je třeba mít stále na paměti, že snahy islámu tlačit se do křesťanské Evropy ani po staletích neustávají, jen se změnila jejich forma (už nejde o přímou vojenskou invazi), národnostní zdroje, politicko-sociální povaha i intenzita. Naši předkové však k tomuto problému přistupovali mnohem pragmatičtěji. Na vlastní kůži cítili finanční zátěž i míru potoků krve a potu, přímo úměrnou míře zanedbávání prevence a příčin porážek od dobytí Cařihradu v květnu 1453, přes Moháč 1526 až po zlom u Vídně 1683.

1. Příčiny a důsledky strategických porážek Turků po roce 1683

Tím, že ke dni 12. 9. 1683 nedobyli Turci Vídeň se začíná měnit strategický poměr sil ve prospěch křesťanů, přestože nejkatoličtější francouzský král Ludvík XIV. v kontinentálním mocenském střetu s habsburským císařem Leopoldem I. se nestyděl kalkulovat s tzv. tureckou kartou, čehož Istanbul plně využil. Obnovení bojové činnosti  na uhersko-balkánské frontě spadá do 50. let 17. stol. Turci si nedokázali plně uvědomit, že Třicetiletá válka 1618–1648 sice křesťany obou stran neuvěřitelně materiálně i duchovně vyčerpala, ale na straně druhé je obohatila o zákonitou revoluci ve vojenství. Z nesourodé masy profesionálních žoldnéřů se vytvořily masy profesionálních stálých armád, s promyšlenou obrannou i útočnou strategií, tomu odpovídající taktikou, fortifikačním uměním, výzbrojí a výstrojí.  Dělostřelectvo se z militantního řemeslného cechu změnilo v třetí hlavní druh vojska a v poli takticky doplňovalo činnost sestav jezdectva a hlavně pěchoty. V poslední čtvrtině 17. století již byla pěchota plně vyzbrojená křesadlovými puškami a počet pík v pěším pluku se měnil ve prospěch bodáků, na pušky nasazovaných. Lineární taktické sestavy umožňovaly vytvářet širokou frontu, s možností nepřetržité dělostřelecké i pěchotní palby a organizovaného pohybu velkých vojskových těles. Turci sice rovněž zvýšili procentuální vybavení pěchoty i jezdectva palnými zbraněmi, ale před organizovanou průběžnou taktikou upřednostňovali tlak početní převahy. Vyjít z této zastaralé slepé uličky vojenského umění jim v průběhu 1. půlky 17. století střety s Persií, Arabi, či Kurdy rozhodně nepomohly.

Vzájemná konfrontace těchto odlišných koncepcí prohlubovala krizi oné osmanské, zatímco vývoj koncepce evropské byl urychlován. U Vídně poraženým Turkům se nedařilo obnovení soustředění rozprášených vojsk a v říjnu 1683 utrpěli Turci další těžké porážky v 2. a 3. bitvě u Parkanu (Štúrova) a museli vyklidit jih Slovenska a sever Maďarska, čímž byly zvráceny dílčí turecké úspěchy z 60. let. Ještě před Vídní ztratili i Nové Zámky a Ostřihom. Na přelomu 80. a 90. let 17. století přece jen na císařsko-královské síly dolehla určitá vyčerpanost. Přispěly k tomu i větší či menší soustavné uhersko-sedmihradské rebelie, nicméně podstatná část dnešního Maďarska už byla od Turků vyčištěna.

2. Zvláštnosti bitvy u Senty a příčiny enormních ztrát Osmanů v jejím průběhu

V 1. polovině roku 1697 Turci sultána Mustafy II. opět shromáždili obrovskou armádu v počtu téměř 200.000 mužů a vyrazili do Uher, aby dobyli zpět v předchozích letech ztracená území. Proti nim operovala zhruba padesátitisícová císařská armáda pod velením generalissima, prince Evžena Savojského (1663–1736). Princ Evžen se rozhodl komunikačně roztažené mase Turků přehradit cestu u Dunaje, nedaleko Petrovaradína. Sultán však změnil svůj strategicko-operační plán a místo postupu na sever k Budínu, vyrazil proti proudu Tisy k severovýchodu s cílem dobýt a ovládnout nechráněné Sedmihradsko. Mustafa nepočítal s tím, že se mu princ Evžen pověsí brzy na paty a naprosto zanedbal vojskové zpravodajství a průzkum. Z úplné nedbalosti ho však vinit nelze, protože jižně od města Senta (Zenta) vybudoval poměrně rozsáhlé, improvizované polní opevnění, chránící na západě jednotlivé přepravy.

Jako první se na levý, tedy východní břeh Tisy přepravila několika desítek tisícová masa pravidelné i nepravidelné kavalerie včetně elitních těžkých suribašiů i lehčích a mobilnějších spahiů. Kolem poledne se začalo přepravovat dělostřelectvo, a to jak lehčí polní, tak kvalitní těžší, obléhací. Pěchota chráněná improvizovaným valem sledovala přesuny a tomu, co se děje za jejími zády, nevěnovala pozornost. Toho princ Evžen dokonale využil a přikázal útok linií pěchoty podporovaný polním dělostřelectvem. Jezdectvo krylo křídla a provádělo průzkum bojem směrem k městu a řece. Křesťanská palba nemilosrdně kosila sevřené a stále více zmatkující masy osmanské pěchoty. Chaotický ústup k říčním brodům se postupně měnil v panický útěk, kdy mnoho pěšáků bylo ušlapáno a utopilo se (zhruba 10.000). Zmatené turecké velení poslalo zpět přes řeku jezdectvo, které zmatek ještě zvýšilo a samo utrpělo vážné ztráty. K večeru byla strašlivá turecká porážka dokonána. Na západním břehu leželo pobito 20.000 tureckých vojáků, převážně pěšáků i elitních janičárů. Císařských padlo údajně jen 2.100 mužů, což je velmi efektivní poměr ztrát. V boji padl velkovezír Elmas Muhammad a několik vezírů (ministrů). Císařští ukořistili řadu polních děl, sultánův stan, pokladnici, celý tábor, sultánův harém, státní pečeť a mnoho zbraní i munice. Rozvrácená poražená armáda se rozprchla a princ Evžen určil k monitorování pohybů zbytků nepřátel hlavní část své armády. Se zhruba třetinou se vydal rychlým pochodem do Bosny a překvapivým útokem dobyl Sarajevo. Na velkém taktickém vítězství s operačně-strategickými důsledky se podepsaly výše zmiňované rozdíly v dobovém způsobu válčení.

3. Důsledky bitvy a možná historická poučení z vývoje křesťansko-islámských vztahů po Sentě a závěr

V průběhu roku 1698 bylo od Turků vyčištěno celé dnešní Maďarsko, Turci vytlačeni dále na Balkán a osvobozeno bylo tehdejší Chorvatsko (dnes jeho severní část, mimo pobřeží) a Slovinsko. Benátská dóžecí republika získala řecký Peloponéz a Poláci jih Ukrajiny. Sultán a Velká Porta (kabinet) byly nuceni s císařem Leopoldem I. (vládl 1658–1705) uzavřít tzv. Karlovacký mír roku 1699. Z kdysi mocné euroasijské velmoci se stával stále slabší stát, postupně ztrácející také vliv na Blízkém Východě a v Severní Africe. Od 19. století už bylo Turecko jen oblíbenou kartou v mocenských hrách hlavních evropských mocností. Princ Evžen získal pověst nejvýznamnějšího křesťanského turkobijce, což potvrdil ještě porážkami Turků v bitvách u Petrovaradínu 1716 a Bělehradu 1717.

Závěrem lze konstatovat, že nám před očima leží přes 300 let historických dokladů o tom, že s Turky i ostatními muslimy lze  jednat i u kulatého stolu.  Zejména se daří, pokud je z blízkého okna vidět nějaký tankodrom, vojenské letiště, válečný přístav, či dokonce raketová základna. Vím, o čem mluvím, protože podklady k tomu jsem letos na jaře získal na výstavě IDET, zde v Brně. Turci tu jasně dokazovali značnou pokročilost svých vojenských technologií, byli po Slovácích největším vystavovatelem, a jak se lze dočíst v různém vojenském odborném tisku, snaží se být vojensko-technologicky a tím i operačně plně nezávislí, bez ohledu na své členství v NATO. I ve středověku jejich vojenská moc narůstala postupně a za jejich armádami vždy táhly masy jejich kolonistů, jinak by dobyté země tak dlouho neudrželi…

Použitá literatura:

Bělina P.: Slavní vojevůdci. Fragment Praha 1993, str. 29.

Bitva u Zenty. Wikipedia. Internet.

Kolektiv autorů: Války a válečníci. Aventinum Praha 1995, str. 163.

Šubert L.: Vývoj vojenství do roku 1914. Vyškov 1993, s. 142.

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno