Císař, král i markrabě Karel IV. a Morava

Císař, král i markrabě Karel IV. a Morava 

Úvodem

Už několik měsíců graduje mediální ofenziva, spojená se 700.výročím narození císaře, krále a markraběte Karla IV.Lucemburského (14. 5. 1316–29. 11. 1378), oprávněně zvaného Otcem vlasti, blahé paměti... Již nyní je zřejmé, že bude zastoupena celá škála názorů na tuto dominantní osobnost a bylo by neodpustitelnou chybou, kdyby mezi nimi chyběly i promyšlené názory monarchistické. Domnívám se, že pokud nebudou ventilovány nějaké„převratné“ a za vlasy přitažené pseudoteorie, bude vesměs šířeji opakováno to, co je notoricky známo. Prim v tom bude určitě hrát Praha se svými mediálně mocenskými centry a dovolím si reálně pochybovat, že se najde místo pro nějaké komplexnější vyjádření Moravy a Slezska. V tom už otcovský Karlův přístup ke všem korunním zemím vzal dávno za své, zejména po únoru 1948...

1. Karel coby moravský markrabě v letech 1333 až 1349

Není od věci stručně připomenout, co se odehrálo před rokem 1333. Otec a král Jan Lucemburský poslal svého nejstaršího synka, tehdy sedmiletého Václava, roku 1323 do Francie na vychování. Chlapec byl přirozeně inteligentní s nadáním na jazyky a měl rovněž štěstí na výborné učitele, z nichž zřejmě nejvýznamnějším byl Piérre Roger de Rosiéres, pozdější papež Klement VI. Právě jazyková způsobilost mu měla v budoucnu výrazně pomáhat v politických kontaktech s protivníky i spojenci, s rovnocenými i poddanými napříč celou katolickou Evropou. Domů si přivezl schopnost komunikovat německy, francouzsky, italsky a latinsky. Jen mateřštinu své matky, královny Elišky Přemyslovny, si musel důkladně oživit.  Titul moravského markraběte, daný mu otcem Janem, si přivezl do země, citelně poznamenané absencí jak bezprostředního panovníka, tedy markraběte, tak daného vyššího pána, tedy českého krále. Zemští úředníci z řad nejvyšší místní šlechty sledovali spíše své zájmy a zhodnocovali zboží, které jim král Jan poskytl jako zástavu.

Prvním počinem, který mladý Karel (toto jméno přijal po biřmování ještě ve Francii) po svém příjezdu na Moravu v roce 1334 bylo, že s pomocí svého strýce, olomouckého biskupa Jana Volka shromáždil dostatek manipulačního kapitálu k tomu, aby mohl ze zástav vykoupit především strategické zeměpanské hrady v Brně, Olomouci a ve Znojmě a také některé hrady další, jako Lukov, Telč, nebo Veveří. A ještě mu zbylo dostatek prostředků na to, aby začal s postupnou opravou Pražského hradu. Jako králův prvorozenec počítal s tím, že se stane českým králem, takže ono tíhnutí k sídelní Praze bylo pochopitelné. Kromě starostí o věci vnitřní musel královského otce vojensky, politicky i ekonomicky podpořit zahraničními akcemi, což konkrétně znamenalo vojensky oslabit Rakousy, Tyroly a Korutany. Tažením na pohanskou Litvu zase demonstroval hašteřivým Polákům svou vojenskou moc. Obojí ve svém důsledku vedlo k tomu, že severní i jižní hranice Moravy byla vojensky zabezpečena. Sňatkovou politikou v níž byly kapitálem lucemburské královské dcery, si zajistili například Uhry, takže ani z Východu už Moravě nic bezprostředně nehrozilo.

Jak velkým byl mladý Karel realistou svědčí fakt, že i když nepouštěl se zřetele svou budoucí českou korunu, momentálně byl markrabětem Moravy a tudíž se ho velmi nemile dotklo a roztržku s otcem vyvolalo jeho sblížení s císařem Ludvíkem Bavorem. Jan si od něj nechal udělit Moravu jako léno české koruny, ačkoli byla dosud lénem říšským a markrabě tak mohl panovat v zemi vcelku nezávisle. Počátkem 40. let 14. stol. se císař Ludvík dopustil další chyby tím, že zosnoval v Tyrolích spiknutí proti vévodovi Janu Jindřichovi Lucemburskému (1322–1375), mladšímu bratrovi Karla. Vévodkyně Markéta s tyrolskou šlechtou Jana Jindřicha roku 1341 vyhnali, s poukazem na jeho údajnou, ale veskrze nepravdivou impotenci. Nový papež a bývalý Karlův preceptor Kliment VI. už toto tolerovat nemohl a začal intenzivně pracovat na přípravě Karla coby římského vzdorokrále. Papežův vliv se zřejmě projevil i v tom, že se otec Jan se synem Karlem smířili a Karel se navíc stal českým spolukrálem. Janova psychika byl zjevně narušena faktem postupující slepoty postupně na obě oči. Nejprve přes šedý, později i zelený zákal. Takže Karel měl poměrně volnou ruku. I když se do doby svého zvolení římským králem věnoval spíše správě Čech (universita, základy Nového města, katedrála a roku 1344 i pražské arcibiskupství), přesto Moravu bez občasného dohledu neponechal a postaral se, aby východočeští lapkové byli ztrestáni a přestali poškozovat česko-moravské obchodní zájmy a komunikace.

Je třeba připomenout jednu zásadní okolnost. Papež Kliment VI. musel mít přímo Boží vnuknutí, když byl částí papežem zpracovaných kurfirstů Karel zvolen 11. 7. 1346 římským vzdorokrálem proti Ludvíku Bavorovi. Dne 26. 8. 1346 se zřejmě Jan Lucemburský nechal zabít u Kresčaku a týž den se Karel stal králem českým. Titul krále českého v tehdejší Svaté říši římské národa německého znamenal tradiční stopku pro úspěšnou kandidaturu na říšský trůn. A to až do pol. 16. stol. Následný korunovační obřad říšský v Bonnu 26. 11. 1346 již na to neměly vliv, že již je i českým králem. Papež s Karlem dosáhli u části rebelující wittelsbašské strany toho, že se Rudolf, kurfirst Falcký, podvolil, protože ovdovělý Karel si operativně rychle vzal za druhou choť po milované Blance z Valois Annu Falckou. A tak vzdoronástupce Ludvíka Bavora (1282–1347), durynský hrabě Günther ze Schwarzburgu, vládl jen na jaře 1349, abdikoval ve prospěch Karla a krátce na to v červnu 1349 zemřel.

Karel sice stíhal vykonávat jak říšské, tak české i moravské vládní funkce, ale přece jen byl zřejmě rád, že v závěti otce Jana byl markrabský moravský titul odkázán Janu Jindřichovi. Oba spolu začali vnášet do moravské správy řád a pořádek, především nejdřív v legislativě. Roku 1348 byly po vzoru Břetislavových cúdů, zřízeny dva hlavní zemské soudy, a to v Brně a Olomouci. U nich byly uloženy i hlavní zemské desky, tedy zákonné a majetkové soupisy. Když Jan Jindřich v roce 1349 přebíral markraběcí úřad, dostal do přímého vlastnictví kolem 20 hradů a 16 měst. Z jeho pravomocí zemského vládce bylo vyjmuto pouze olomoucké biskupství a Slezské vévodství v Opavě, kde byl vévodou ustanoven Mikuláš II. Opavský, z levobočné větve Přemyslovců. Nové zřízené litomyšlské biskupství rovněž odebralo Moravě církevní děkanáty Šumperk a částečně Úsov. V souhrnu bylo tehdy možné na Moravě vykázat na 40 měst s právem samosprávy, trhu a hradeb, 80 tržních městeček a 3000 obcí.

2. Karel IV. a Morava v letech 1350–1378

Toto období už lze charakterizovat tím, že císař a král Karel IV. zasahoval do zemské správy jen občas, když to vyžadovaly celkové zájmy korunních zemí. Jinak nechával na svém mladším bratrovi většinu panovnické zodpovědnosti. Jan Jindřich se mu pak odvděčoval tím, že byl ve vnitřních i vnějších vztazích Moravy věrným Karlovým spojencem. A taky spolehlivým do té míry, že v době častých politických i vojenských pobytů Karla v říši, ho plně zastupoval. V těchto případech měl povolenou vyjímku ze svých pravomocí v tom, že mohl vyhlašovat a vést vojenská tažení do sousedních (většinou neříšských) zemí a uzavírat mír. Karel zase do jeho pravomocí zasáhl, když Poláci vyhlásili blokádu obchodu s našimi korunními zeměmi a Karel tak recipročně zakázal i moravskými městům s Poláky obchodovat. Na první pohled by se mohlo zdát, že císařovo dovolení k dovozu rakouského vína poškozuje moravské vinaře, ale zřejmě v důsledku pokračujícího rozvoje moravského vinařství měl tento akt vliv na vytvoření zdravé produkční a obchodní konkurence.

Když v roce 1375 markrabě Jan Jindřich zemřel, nestihl asi Karel zabránit tomu, aby tento rozdělil své markrabství mezi své syny. Zejména Jošt a Prokop do císařovy smrti roku 1378 krotili své mocenské ambice natolik, že je Karel nepostihl. Později však vypukla mezi oběma bratry a jejich straníky přímá občanská válka o moc, která ovlivňovala i poměry v Čechách. A to tím, že se tamní šlechta přidávala k té či oné straně, nebo naopak, požadovala od obou moravských markrabat jejich podporu v boji s králem Václavem IV. Jošt i Prokop, přes vyjímky, spíše stranili Václavovu mnohem schopnějším bratrovi Zikmundovi, svému bratranci. Ale to už je jiná personální i časová kapitola našich dějin.

Závěrem

Je jasné, že teoretické základy svých panovnických schopností a velikosti Karel získal za pobytu ve Francii. Ještě před příchodem na Moravu pomáhal otci spravovat poměry v jeho rodném Lucembursku a v Itálii, kde mladý Karel málem několikrát přišel o život. Na Moravě si tyto své schopnosti rozvinul tím, že prakticky začínal obnovovat zem na zelené louce a postupně z ní učinil bohatou a silnou součást své koruny. Morava se nemůže pyšnit tolika městy, hrady a chrámy, které založil v Čechách, které mu, jako polovičnímu Přemyslovci byli vždycky bližší. Nicméně, vztah k markraběti Janu Jindřichovi byl vždycky spíše téměř vyrovnaně partnerský než vztah přemyslovských panovníků ke svým moravským příbuzným jako jednoznačným vazalům. A to si zaslouží ocenění Karla IV. i u nás na Moravě. Nikoli jako automatická povinnost ke společné hlavě státu, ale reálně, dle jeho zásluh a přirozené autority, kterou zde má. A bylo by na čase, aby si víc než ploché oslavy Karla IV. dnešními mocipány tito uvědomili, že Karla IV. dělala silným a moudrým i věcná péče o silnou Moravu...

Zpracoval a předkládá:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno, z. s.