BYLI HUSITÉ VOJENSKY PORAZITELNÍ JIŽ PŘED LIPANY 30. 5. 1434?

Úvodem

Ovšem že BYLI! Musela by však být splněna řada objektivních podmínek, zohledňujících dobový stav vojenství. Husitští hejtmani toto dokázali, a proto se jimi vedená vojska stala dočasně neporazitelnými, a to i přes početní výraznou převahu protivníka. Nejde tu o plané „filosofování CO BY-KDYBY“, ale o vojensko-historické zhodnocení daného období, s přihlédnutím k možným poučením. Aby v tom byl určitý systém, přistoupíme k tomu z hlediska objasnění rozdílů v oblastech velení, výstroje a výzbroje, vojenské organizace a tím daného vojenského umění.

1. Rozdíly v kvalitách velitelského sboru a tím i způsobu velení

a) Královsko-feudální vojska včetně vojsk římského krále a pozdějšího císaře Zikmunda Lucemburského

Tvrdošíjně lpěla na typicky středověkém způsobu velení. Formální velení měl společensky nejvýše postavený přítomný feudál, občas sám král Zikmund, nebo jím pověřený vojevůdce z řad vyšší šlechty. Příkladem může být např. Pipo Spano z Ozory, který prohrál bitvu na Vítkově a Špitálském poli v červenci 1420. I on měl zde k dispozici tzv. válečnou radu, většinou složenou z majitelů nebo velitelů jednotlivých národních nebo správních kontingentů, tvořících dané polní vojsko. Každý z nich měl své představy na průběhu tažení či bitvy, dané politickými nebo hospodářskými zájmy a ty se pak snažil prosazovat. Takže ani vojensky zkušenému nominálnímu veliteli se nedařilo vnutit jim určitý takticko-operační systém na celou bitvu nebo tažení a mohl být rád, pokud jakýs takýs řád prosadil alespoň pro počáteční fázi. Další průběh už byl živelný, zcela závislý především na zdatnosti feudála-bojovníka, jako těžkého jezdce. Vrchní velitelé se střídali, téměř na každé tažení vždy někdo jiný, s jinými velitelskými schopnostmi, takže nebylo možné jednotně analyzovat zkušenosti z předchozího tažení či bitvy, poučit se z nich, vyvarovat se chyb a prosadit nové taktické prvky do vedení bitvy v podstatě se stále stejným protivníkem. Daný systém rovněž neumožňoval objektivní zhodnocení kvalit protivníka, který i přes řadu úspěchů stále zůstával zkostnatěle podceňován.

b) Husitské velení.

Díky jiráskovskému beletristickému přístupu se vžila představa, že dominantními postavami byli nejprve Jan Žižka a po něm Prokop Holý, ale ve skutečnosti tito hlavní polní hejtmani tak jednoznačnými veliteli nebyli. Žižka ve svém táborském období byl jedním ze čtyř hlavních velitelů a postupně se osvědčil systém hejtmanů nad pěchotou, nad nepříliš početnou jízdou, nad vozy, nad dílčími vozovými řády s přidělenou pěchotou i obsluhami houfnic, či tarasnic a ručnic, nebo píšťal a kuší. Husitský velitelský sbor se skládal většinou z příslušníků nižší šlechty, tedy rytířů a zemanů, kteří se vojenskému řemeslu vyučili při nutné obraně vlastních majetků, ve službách vyšších feudálů, nebo jako lupičtí opovědníci (Žižka vůči Rožmberkům, atd.) Mezifeudální spory a opovědnictví byly konflikty nestandartního charakteru, závislé na úspěchu dílčích skupin, bojujících prostřednictvím různých úskoků a léček, kdy jak daný velitel, tak jeho mužstvo, byli nuceni nad svou taktikou přemýšlet, protože většinou jim šlo o hrdlo. To pak bylo plně využíváno ve větším měřítku taktických sražení husitských polních vojsk s protivníkem. Bojový plán byl rozpracován na celé tažení nebo bitvu tak, že jednotliví taktičtí velitelé měli prostor pro operativní změny v souladu s vývojem situace celkové, nebo na jimi veleném úseku. Velení tedy bylo rovněž centralizované, ale mělo konstantní strukturu, postupně cílevědomě zdokonalovanou pro polní bitvy, přesuny, či obléhání fortifikací.

2. Rozdíly ve výstroji a výzbroji

a) Feudálně-panovnická vojska

Byla většinou tvořena z oddílů jednotlivých větších či menších feudálů i svrchovaných panovníků a také z uskupení rytířských řadů, v dané dobře předeším Johanitů a Německých rytířů. Výzbroj a výstroj tedy závisela na movitosti majitele daného vojska a majitelů jeho dílčích součástí. Bohatý rytíř, pán, nebo kníže měli osobní plnou plátovou zbroj a působili jako těžké jezdectvo. Lehčeji odění bývali jejich jízdní družiníci. Poměrně početná pěchota byla vystrojena a vyzbrojena poměrně lehce, čili přilbou, nějakým prošívaným kabátcem a štítem. Až na vyjímky oddílů střelců z kuší bývala vyzbrojena nějakým typem dřevcové zbraně (kopí, kůsa, halapartna), ale také meči, tesáky a sekerami. Toto zjevné opomenutí péče o ně bylo dáno tím, že neměla výrazný taktický význam, svou roli sehrávala především v posádkové službě a při dobývání fortifikací. Šlo většinou o panskou nebo zemskou hotovost, mající též omezený vojenský výcvik, zkušenosti i chuť do boje. 

Dobře vyzbrojení a vycvičení žoldnéři byli pěchotní elitou, ale byli drazí a jejich majitel i nájemce si je šetřili.

b) Husitská vojska

V první fázi pocházela z řad nevolníků, uprchlých do Tábora, nebo z chudiny husitských měst. Šlo o nevycvičené houfy, používané jako osádky vozů a početná pěchota, která s každým dalším tažením a bojem získávala větší zkušenosti a sebedůvěru. Instruktory jim byli členové opovědnických nebo loupeživých družin. Jen města si mohla dovolit najmout menší žoldnéřské oddíly. Právě bohaté města pražská, Slaný, Louny, Žatec, Hradec a posléze i sám Tábor měly rozvinutou řemeslnou výrobu, umožňující výrobu vozů a především střelných zbraní, jako kuše, a zbraní palných, které zvyšovaly odolnost husitských jednotek proti masám rytířstva nebo lehčí uherské jízdy. Jezdectvo v jednotlivých polních obcích, majících po roce 1424, kdy vojenská síla vrcholila, kolem 8000 ozbrojenců, nebylo plně obrněné, tvořili ho příslušníci šlechty a movitějšího měšťanstva či sedláctva.Tvořilo zhruba desetinu dané polní obce, dost podobné početně i skladbou druhů vojsk římské legii. Odpovídalo svou výzbrojí a výstrojí družiníkům protivníka, ale mělo i jízdní kušičníky, schopné střetu s uhersko-kumánskými lučištníky. Pevná organizace husitských druhů vojsk umožňovala takticko-operační součinnost mezi nimi.

3. Vojenská organizace a vojenské umění

a) Protivníci husitů

Římský král, od roku 1433 římský císař Zikmund Lucemburský, nebyl především v letech 1419–1434 v závidění hodné vojensko-strategické situaci. Jihovýchodní oblasti říše byly pod stálou úhrozou islámské, turko-tatarské expanze, ohrožující i naše korunní země, když do toho začli rebelantsky střečkovat čeští pseudodědicové Husových myšlenek tak, že bylo nutné proti nim vojensky zasáhnout. Husité tak věcně oslabovali křesťanskou civilizační protiislámskou frontu, za což je rozhodně dnes nelze chválit. Kvantitativně Zikmund disponoval značnými silami, které však proto musel rozdělit, feudálního i řádového těžkého jezdectva, masami střední nebo lehké družinické či uhersko-kumánské jízdy i početnou pěchotou, nejen nekvalitních zemských hotovostí, ale i vycvičenými a takticky ukázněnými žoldnéři. Problém byl v tom, jak z této různorodé hmoty vytvořit dobře fungující takticko-operační soustrojí. Dnešní vojenský profesionál, nebo i vojensko-historický fanda musí zákonitě žasnout nad faktem, proč například 14. 7. 1420 proti srubům na Vítkově útočilo jezdectvo a ne pěchota, proč nebyl souběžně vyvíjen tlak na vozovou hradbu před městskými branami na Špitálském poli a proč ona obrovská spojenecká armáda nebyla učleněna do postupně nasazovaných taktických sledů tak, aby soustavně poutaly veškeré husitské síly. Schopnost Kumánů na dálku postřelovat z luků jakékoli husitské postavení, na Vítkově i dole, byla vysloveně promrhána. Denní neúspěch vedl k unáhlenému rozhodnutí už dále v tlaku na pražská města nepokračovat, což bylo naprosto chybným rozhodnutím Zikmunda, nebo Pipa Spana.

V následných letech už vpády „křižáků“ byly postupné a nikoli z více strategických směrů současně a mezi jednotlivými výpravami dostali husité vždy dostatek času na oddech a přípravu k novému střetu. Pokusy domácí opozice byly ponechány bez vnější podpory a nebyly s touto podporou koordinovány důsledně (viz Malešov v červnu 1424). Cizí vojska 3. protihusitské kruciaty nedokázala navázat operační dotyk mezi sebou, ani s vojsky domácí panské jednoty. K vpádům především do Čech se zahraniční vojska scházela avizovaně dlouho a postupně, což umožňovalo husitům provést cílenou protiakci (Ústí červen 1426, Tachov srpen 1427, Domažlice srpen 1431). Zahraniční panovníci a velitelé se již částečně poučili z účinnosti používat vozovou hradbu jako polní mobilní opevnění a vzrustl výrazně i počet střelných a palných zbraní, ale stále chyběla příslušná použitelná taktika jejich využití, protože obrněné rytířstvo se stále odmítalo poučit ze svých děsivých porážek a ztrát a odmítalo přepustit svou roli pěchotě, která by byla pro husity servírovaný způsob boje účinnější.

b) Husité a co je zdolalo.

Řada západních vojenských historiků (východní se tím příliš nezabývají) soustavně dokazuje, jak husitské vojenství nepochopila. Nebyl to Jan Žižka, kdo husitům vtiskl ofenzivní strategii, ale až jeho nástupce, Prokop Holý. Nebylo to však Žižkovou chybou, nebo neschopností, ale faktem, že husité po vojenské stránce teprve zráli a byli nuceni pod vnějším i vnitřním tlakem upřednostňovat účinnou obrannou strategii. Do Žižkovy smrti úspěšně odrazili všechny vnější vpády, většinou díky výše uvedeným přednostem, tvořícím systém jejich osobnícvh i kolektivních schopností, postaveným proti obecným neschopnostem protivníka. Ofenzivní strategii, tedy předcházení vnějších vpádů vlastním vpádem tam, kde byla zpravodajsky zjištěna příprava protihusitského tažení, začali husitští radikálové plně využívat až po bitvě u Ústí 16. 6. 1426. Šlo o hluboké operační průniky do nitra v podstatě všech okolních zemí kolem Čech, tedy i k nám na Moravu (kde našli oporu např. v pánech z Kunštátu, z Cimburka, nebo z Kravař), na Slovensko, do Slezska, v Polsku pronikli až k Baltu a do všech okolních zemí německých a rakouských. Kdo byl nucen se bránit, nemůže útočit. To je zásada platná dodnes a měli by si ji uvědomit i někteří rozhodující apologeti současné vojenské situace...

Teprve až vnitřní rozklad morálně i fyzicky unaveného husitství na nepoučitelné radikály a rozumné umírněnce vedl k tomu, že se tyto složky střetly, (umírnění s pomocí Panské jednoty) 30. 5. 1434 u Lipan. Radikálové byli poraženi svou vlastní organizací a taktikou v provedení umírněnců. Jen někteří pozdější jiráskovští a podobní blouznivci považují Lipany za národní tragedii. Ale je to počátek obnovy civilizovaného způsobu života, což bylo mnohem příznivěji uvítáno u nás na Moravě. Čechové si svůj oprávněný punc rebelů (i za léta 1547, 1618–1620 a 1742) nesou dodnes.

Úplně závěrem

Husitské vojenství bylo nesporně na téměř 100 let prvkem, do značné míry ovlivňujícím, jako pobočná vývojová linie, evropské vojenství až do začátku 16. století, kdy české žoldnéře bojující taktikou husitskou, s využitím vozové hradby, vytlačila z pole švýcarská pěchota a němečtí lancknechti. Je pošetitelné, že do žebříčků nejvýznamnějších hitparád světových vojevůdců bývají zařazováni ve stovce nejvýznamnějších i tři z našich zemí. A to, bráno v časové následnosti, Žižka, Vladštejn a Radecký.

Letos si připomenem 600. výročí smrti Mistra Jana Husa. Už i římsko-katolická církev přehodnotila jeho historickou úlohy statečného muže, odhodlaného napravovat společenské křivdy i za cenu obětování vlastního života. Nebyl sám. kdo svým učením položil základy určité ideologie, mající trvalou působnost. Nebyl také sám, kdy následníci jeho učení upravili k obrazu svému a v jeho jménu dokázali páchat ty nejohavnější skutky vůči bližním a ještě to nechat vydávat za revoluční čin. Dnes už se nemusíme bát odloučit Husa od radikálních projevů husitství a toto pak důsledně a důrazně odsoudit. Vždy je však třeba ukázat konkrétně na způsobené přínosy a škody a jiráskovsko-masarykovsky a gottwaldovsko-nejedlovsky nepaušalizovat.

Zpracoval a předkládá:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno, z. s.