Bratr a otec následníků trůnu – císař a král František Josef I.

Bratr a otec následníků trůnu – císař a král František Josef I.

Kdysi kdosi moudrý a učený řekl, že rodina je základem každého státu. Zřejmě měl pravdu a obzvláště tato teze platí, jedná-li se o dynastické panovnické rodiny. Dá se říct, že bez výjimky. Habsbursko-Lotrinská dynastie zcela určitě tou výjimkou není a vzájemné rodinné vazby v následnické posloupnosti měly nemalý vliv na osudy národů celé podunajské monarchie. Vladařské schopnosti císaře a krále Františka Josefa I., jeho povahové vlastnosti i charakter dost výrazně ovlivnily tytéž faktory u všech jeho potenciálních nástupců. Příležitost je projevit však nakrátko dostal až poslední z oné čtveřice, tedy prasynovec, kterému se budeme věnovat v příštím díle.

Podívejme se tedy stručně na jednotlivé aktéry nastíněné dynastické posloupnosti trochu podrobněji a pokusme se z toho posoudit, do jaké míry se tu projevily jejich vzájemné vztahy a vazby vzhledem k existenčnímu konci monarchie. Nejde o jednoduchou záležitost, která ještě během dané druhé dekády dospěje k celospolečenským diskuzím, daným 100. výročím zániku monarchie u nás. Začneme tím z nich, který se zřejmě pod všemi ději podepsal nejvýrazněji, mimo jiné i délkou své vlády.

Císař a král František Josef I. (18. 8. 1830–21. 11. 1916)

Jeho předchůdce na císařském a královském trůně Ferdinand V. Dobrotivý (1793–1875), vládl od roku 1835 do roku 1848 a byl považován za slabomyslného, což ovšem nelze brát jednoznačně. Ať tak či onak na hektický vývoj pohnutého roku 1848 nestačil, byl bezdětný, a tak bylo nutné vybrat mladšího a „schopnějšího“ nástupce. Stal se jím právě jeho synovec František Josef, v té době teprve 18letý, 2. 12. 1848 v Olomouci, bezprostředně po strýcově abdikaci.

Od mlada inklinoval k armádě, ačkoli žádné výrazné vojevůdcovské nadání neprojevoval. O kladný vztah k římsko-katolické církvi se postarala císařova dominantní matka, arcivévodkyně Žofie Frederika Bavorská. Otec František Karel, mladší bratr císaře Ferdinanda V., zřejmě žádný zásadní výchovný vliv na syna neměl kromě toho, že ho postoupil své choti, církvi a po synově nástupu na trůn i ministru vnitra Alexandru Bachovi. Konzervativní výchova se u mladého císaře projevovala v tom, že neměl v oblibě žádné novoty včetně těch technických. Jeho nerozhodnost se projevovala i v tom, že se občas přikláněl k polovičatým kompromisům, což mělo za následek, že Bach prosadil kromě svých nepopulárních neoabsolutistických koncepcí v politice i zrušení tradičních cechů, což prospělo následné industrializaci monarchie, výrazné zejména v Čechách a na Moravě. Na odpor vládychtivé matce se dokázal postavit až po přežití atentátu v roce 1853, kdy se v Bad Ischlu seznámil blíže se svou sestřenicí Alžbětou, zvanou Sisi. Původně měla být císařovnou její starší sestra Helena, zvaná Nene, ale císař si postavil hlavu, zlomil nešťastné Nene srdce, matce a její sestře Ludovice Vilemíně Bavorské zkomplikoval rodinnou alianci a sobě i Sisi následným manželstvím život.

Když potom seřadíme jeho počiny na poli politickém a vojenském, tak jejich efektivita pro milovanou císařovu monarchii byla přinejmenším diskutabilní. Během tzv. Krymské války (1853–1856) zachovalo Rakousko neutralitu, což mu v evropském měřítku vyneslo pokles politické prestiže. Nepomohl svému ruskému spojenci, kterému byl zavázán za porážku uherského povstání v roce 1849.  Francii a Británii, podporující Turecko v dané válce, zase dopálil tím, že se nepřidal na jejich stranu. Ve válce s Francií a Sardinským královstvím se osobně ujal velení. Zejména v bitvě u Solferina 24. 6. 1859 nadělal více chyb než jeho protivník, francouzský císař Napoleon III. Proto prohrál nejen bitvu, ale celou válku a mírovou smlouvou ve Villafrance z 12. 7. 1859 přišel o Lombardii a Benátsko, které si přisvojilo Sardinsko-Piemontské království a což přispělo ke sjednocování Itálie. Francie si pro sebe zabrala Savojsko.

Říjnový diplom z roku 1860 položil základy pro vytváření podmínek pro vznik moderní konstituční monarchie. Bach se svými neoabsolutistickými koncepcemi padl. František Josef I. sice vnitřně se zněním dokumentu nesouhlasil, ale pochopil, že je nutné udělat určité ústupky společenským změnám. Tento nadějný příslib však zmařila Ústava z února roku 1861, která zvýhodňovala německou národnost. Roku 1864 se Rakousko zapletlo po boku Pruska do války s Dánskem o Šlesvicko-Holštýnsko. Tu sice spojenci vyhráli, ale Rakousko z toho žádný prospěch nemělo. Prusko se v německých zemích stalo jasným hegemonem, což zákonitě vedlo k válce s Rakouskem roku 1866. Na hlavním válčišti v Čechách a posléze na Moravě byli Rakušané poraženi přes nesporné hrdinství a procísařské vlastenectví svých vojáků. Chybou bylo, že už předem měl císař pochybnosti o výsledku a z Itálie sem přesunul prostředí neznalého Benedeka. Na italském bojišti pak strýc Albrecht bez problémů uspěl. Z této porážky dokázali profitovat pouze v rámci monarchie pouze Uhři, kteří si prosincovou Ústavou z roku 1867 prosadili dualismus Rakouska-Uherska.

Vítězná válka Pruska s Francií v letech 1870–1871 vedla ke sjednocení Německa a vytvoření Německého císařství pod žezlem pruských Hohenzollernů. Berlín nakonec dotlačil Vídeň k uzavření tzv. Dvojspolku roku 1879. Dlužno říci, že z hlediska R-U balkánských mocenských ambicí to byl nezbytný krok proti tamním zájmům Ruska a Srbska. Roku 1882 se k nim připojila sjednocená Itálie, vznikl Trojspolek, který utlumil dřívější napjaté vztahy mezi Itálií a R-U. Podunajská monarchie tím měla dostatečně krytá záda, když v roce 1908 anektovala Bosnu a Hercegovinu. Do 1. a 2. balkánské války v letech 1912 a 1913 R-U nijak vojensky nezasáhlo, ale spolu s Německem politicky a materiálně podporovalo Bulharsko.

Řešit vojenskou cestou sarajevský atentát z 28. 6. 1914 se císaři příliš nechtělo, ale byl politickým a ekonomickým tlakem Německa přinucen k vyhlášení války Srbsku. Především Německo potřebovalo využít této záminky k vyhlášení války Francii a Rusku, což se i stalo. Když v roce 1916 císař a král František Josef I. po 68 letech vlády zemřel, byla tzv. Velká válka ve stadiu, kdy z ní nebylo možno vybřednout, protože naději na její vítězné ukončení měly obě válčící strany přibližně stejnou. Na osudech předpokládaných i skutečných následníků trůnu se ještě více ozřejmí složitost dynastických vztahů a jejich význam. 

Ferdinand Maxmilián Rakouský, císař mexický (6. 7. 1832–19. 6. 1867)

Mladší bratr císaře a krále Františka Josefa I. měl zřejmě větší štěstí v mládí v tom, že mu zejména ze strany matky nebyla věnována taková pozornost jako jeho bratrovi. Protože neměl žádné předpokládané vladařské ambice, mohl se věnovat svým zálibám v botanice a cestování a také jeho výchova byla mnohem liberálnější, což se projevilo i v jeho pozdějších politických postojích. Situace se částečně změnila, když se bratr stal císařem, nebyl dosud ženatý a ani řadu let po svatbě neměl mužského potomka. Tím pádem dynastická rodinná rada musela alespoň teoreticky počítat s tím, že by Max mohl být následníkem trůnu. Měl k domácímu trůnu nejblíž v roce 1853, když císař jen s velkým štěstím přežil atentát.

Zájem o cestování ho přivedl k profesi námořního důstojníka a posléze i admirála a velitele c. k. kriegsmariny. Ta měla své základny pouze na Jadranu, kam to mladého prince táhlo, když chtěl uniknout poutům dvorské etikety. Díky kalkulaci s jeho možným císařským nástupnictvím bylo nutné, aby se také začal učit vládnout na habsbursko-lotrinský způsob a tak byl v únoru roku 1857 postaven do funkce místokrále v Lombardsko-Benátském království. V témže roce se oženil s dcerou belgického krále Leopolda I.  Charlottou, a byla z toho velká láska, bohužel nenaplněná potomstvem. V Itálii si počínal velmi rozumně a liberálně, čímž výrazně oslaboval místní svobodomyslné tendence. Místo aby mu za to byl císařský bratr vděčný, tak mu soustavně vyčítal slabošsky změkčilý přístup k rebelům a žádal po něm tvrdá zakročení. Protože Max tvrdošíjně odmítal, byl v roce 1859 zbaven funkce a nucen odejít do Terstu, na post formálního velitele námořnictva. Spolu s ženou Charlottou si nedaleko města vybudovali nádherné sídlo Miramare. Arcivévoda se tu věnoval převážně přírodovědným zálibám a podnikl i vědecko-výzkumnou výpravu do Brazilie.

V roce 1863 ho navštívili emisaři francouzského císaře Napoleona III. a mexických royalistů a nabídli mu svrženou mexickou císařskou korunu. Mexikem se valila občanská válka mezi legitimisty, podporovanými Francouzi, a republikánskými hordami rebela Benita Juareze, kteří na dobytých územích uplatňovali tzv. revoluční genocidu proti svým odpůrcům. Max nabídku přijal s podmínkou, že v Mexiku proběhne referendum a na základě jeho výsledků pak řekne konečné slovo. Radil se i se svým císařským bratrem, ale ten o tom nechtěl ani slyšet a vnímal to jako stranění francouzským zájmům. Referendum dopadlo příznivě a tak se již 28. 5. 1864 vylodil ve Veracruz ze své oblíbené fregaty Novara a po měsíci cesty s pomocí francouzského expedičního sboru dorazil do hlavního města Ciudad de México, kde byl nadšeně přivítán. Brzy poté uštědřil republikánským rebelům řadu porážek. Již v říjnu 1865 však byl nucen proti gerille vydat nepopulární Černý zákon, na jehož základě bylo popraveno na 20 000 zajatých povstalců. Církev a aristokracii  proti sobě popudil tím, že jim odmítl vrátit rebely zabavený majetek, prosadil pozemkovou a náboženskou reformu a volební právo rozšířil na střední vrstvy. Tím se připravil o značnou mocenskou podporu místních celebrit a také Francouzi se začali postupně stahovat. S nimi odeslal i svou ženu Charlottu. Na přelomu let 1866 a 1867 se již USA zvrávoraly z občanské války a opět se začaly míchat do cizích záležitostí v podobě materiální podpory rebelů.

Dne 19. 1. 1867 Max dobyl město Queretaro a opevnil se v klášteře de la Cruz. Zde ho oblehl povstalecký generál Escobena se svými hordami a dva měsíce obléhal, než mu ho zrádně vydal plukovník Lopez. Následoval několikatýdenní proces, v němž byl císař Max spolu s generály Mejjou a Miramonem odsouzen k smrti. U „presidenta“ Juareze za něho marně orodovali president USA, císaři Napoleon III. a František Josef I., spisovatel Victor Hugo, Garibaldi a další známé osobnosti. Republikáni vyhověli pouze jeho žádosti, aby nebyl střelen do hlavy. Jeho tělo převezla do vlasti opět fregata Novara. V zachovaném dopise císařskému bratrovi je uvedeno, že mexický trůn přijal hlavně proto, aby nebyl doma nucen vytvářet vůči císaři okolnostmi nucenou opozici. Mexická císařovna vdova Charlotte se ze smrti svého chotě pomátla na rozumu, vrátila se do Belgie, kde zemřela v ústraní 19. ledna 1927.

Korunní princ Rudolf Habsbursko-Lotrinský (21. 8. 1858–30. 1. 1889)

Císař a král František Josef I. měl z příchodu toužebně očekávaného následníka takovou radost, že ho hned v den narození povýšil na plukovníka a udělil mu řád Zlatého rouna. Dětská psychika potomka ho však naprosto nezajímala a za každou cenu z něho chtěl mít především zdatného vrchního velitele. Citlivý chlapec však těžko snášel vojenský dril, který mu vnucoval jeho vychovatel, generálmajor hrabě Gondracourt již od šesti let věku. Musela zasáhnout matka Sisi a princ dostal shovívavějšího Latoura.

Již od tří let uměl číst a základní počty. Lehce se učil jazykům, ale císařský otec těmito jeho intelektuálními předpoklady a vlohami nadšen nebyl, protože Rudolf zaostával ve vojenském výcviku. Od osmi let se mu začalo dostávat všestranného vzdělání, přičemž nejvíce ho bavily dějiny, politologie a zoologie, zejména ornitologie. O ostatní obory jevil jen povrchní zájem, ale učil se je vcelku snadno včetně jazyků své budoucí říše.

Postupem času se naučil citlivě vnímat proměny společenských jevů, nesnášel absolutismus, měl sklony k liberalismu, náboženské toleranci a choval velkou úctu ke vzdělancům a vědám. Otec nad jeho sklony mával přehlíživě rukou. Své politické postoje publikoval inkognito v deníku Neuer Wiener Tagblatt, nebo v korespondenční diskusi se strýcem, polním maršálem Albrechtem, který se ho snažil trpělivě mírnit. Podporoval různé vědecké konference, veletrhy a výstavy, podílel se na 24dílných encyklopedických Dějinách Rakouska-Uherska, dokončených však až roku 1902.

Jako 19letý v červenci roku 1877 ukončil své vzdělání, které prý přišlo státní kasu na 388 546 zlatých a 55 krejcarů. Chtěl ve studiu pokračovat obdobně jako jeho vrstevník, německý korunní princ Vilém (II.), ale místo toho byl vyslán na zkušenou do Švýcarska a Británie. Zde se nadchl pro konstituční monarchii a praktické soužití aristokracie s buržoazií. Nepohodl se zde se svou matkou, která raději odjela zpět na kontinent. Cestou zpět se zastavil v Berlíně, ale byl otřesen zdejšími absolutistickými a vojáckými manýry. Tiše záviděl Vilémovi II., že už mohl nastoupit na trůn, ale od své návštěvy jasně dával najevo názor, že Německo je civilizačním nepřítelem celé Evropy. To mu vrstevník Vilém II. nemínil odpustit.

Po návratu v roce 1878 nastoupil do Prahy jako velitel 36. pěšího pluku. Zde si i dost užíval a způsobil menší skandál, když až příliš okatě truchlil nad smrtí své mladé židovské milenky. V roce 1880 byl povýšen na generálmajora a roku 1881 převzal velení 18. pěší brigády opět v Praze. Zde se též několikrát potkal s věhlasným zoologem Alfredem Brehmem. Roku 1882 byl povýšen na podmaršálka a následující rok převzal velení 25. pěší divize ve Vídni. Roku 1888 v hodnosti polního zbrojmistra se stal generálním inspektorem c. k. pěchoty. Snažil se poctivě navrhnout a prosadit některé organizační a technické reformy, ale vždy při tom narážel na nepochopení svého otce a zkostnatělé r-u generality. Nakonec tedy rezignoval a svou funkci plnil jen formálně. Při návštěvě Vídně byl německý císař Vilém II. velmi nespokojen se stavem armády a žádal císaře Františka Josefa II., aby svého syna z funkce odvolal. Byla to malá osobní msta za Rudolfovu nechuť ke všemu německému, lépe řečeno pruskému. Kromě Čechů, Moravanů, Chorvatů a Slovinců si časem oblíbil i Maďary a jižní Slovany chtěl sjednotit nikoli mocensky, ale kvůli jejich civilizačnímu pozvednutí z chudoby a zaostalosti.

Roku 1880 se v Bruselu zasnoubil s druhou dcerou belgického krále Leopolda II. Stefanií a v květnu 1881 se vzali. Byla to politická vůle císařského otce, které se Rudolf dobrovolně podrobil a snažil se se svou nehezkou a chladnou chotí alespoň navenek vycházet dobře. Stále častěji se však utíkal k různým milenkám, až nakonec skončil v náručí baronesy Marie Vetserové. Není bez zajímavosti, že o 10 let dříve, když byla Marie šestiletá, měl krátký poměr i s její matkou Helenou. Při svých častých avantýrách si uhnal tehdy nevyléčitelnou kapavku, kterou nakazil i svou choť. Roku 1883 se jim narodila dcera Alžběta, ale vzhledem k nemoci už Stefanie další děti mít nemohla. Těžce psychicky snášela i manželovo záletnictví a téměř okaté pohrdání tchýně Sisi a švagrové Marie Valerie. Kdyby se jí narodil syn, měl dostat jméno Václav po českém světci.

Podle oficiálních lékařských zpráv Rudolf trpěl bronchitidou, revmatismem, dnou a chronickým zánětem močového měchýře. Ke ztišení bolestí dostával morfium, na které si navykl. To prohlubovalo jeho deprese do té míry, že se dle svých zápisků přestal bát smrti a začal o ní uvažovat. Svůj záměr pravděpodobně zrealizoval onoho 30. ledna 1889 v loveckém zámečku Mayerling. Nejprve zastřelil milenku Marii, pak sebe. Vynořila se sice celá řada různých konspiračních teorií, ale ty měly zajisté jen zmírnit stíny na pověsti dynastie. Pohřben byl 5. 2. 1889 v rodinné Kapucínské hrobce jako v pořadí 113. příslušník dané dynastie.

Závěrem

Původně měl autor v plánu zmínit se v obdobném rozsahu ještě o synovci Františkovi Ferdinandovi d´Este a císaři Karlovi I. Jenže tím by se článek neúměrně natáhl a i jako podklad k chystané přednášce by nebylo možné ho celý vyčerpat. Předloženým tématem míní Řídící rada Sdružení monarchistů Brno zahájit cyklus přednášek k problematice blížícího se 100. výročí změny monarchie ve stávající republiku. Je proto dobré, že oba zbývající následníci, rovněž s tragickým osudem, budou moci být blíže uvedeni v následné části daného cyklu.

Císař a král František Josef I. zde není vylíčen v dobrém světle, to často s oblibou a nekriticky činí různí radikální legitimisté. Je zde však i naznačeno, co objektivně od mládí ovlivňovalo jeho vztah k rodině a s jakými výsledky a důsledky. Pozorný čtenář i zjistí, že ne vše negativní se dá stařičkému mocnáři hodit na hlavu. Od roku 1848 do roku 1918 uběhlo dlouhých 70 let, během nichž se mnohokrát změnilo politické klima ve světě, v Evropě i v samotné monarchii, což nemohl žádný tehdy soudobý jedinec výrazněji ovlivnit. Ještě se k těmto problémům vrátíme v dalších dílech započatého cyklu.

Zpracoval:

Dr. Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno